Čarodějnictví

9. ledna 2009 v 22:10 | Marry Anne & Lady Rose |  ČARODĚJNICTVÍ
Čarodějnictví je pojem, který měl v různých společnostech a dobách různé významy. Společné těmto významům je užití údajných nadpřirozených schopností či sil. Naopak různý je vztah k náboženství, magii, etice. Osoba, která čarodějnictví provozuje, je označována jako čaroděj, čarodějka nebo čarodějnice. Víra v čarodějnictví je v rozličné podobě přítomná v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským a i v dnešní době přežívá jak ve vyspělých, tak v primitivních společenstvích.




Lze jen velmi obtížně stanovit období, kdy bylo výrazu čarodějnictví užito poprvé, stejně kdy se poprvé objevují fenomény, které jsou s čarodějnictvím spjaty: kouzlení, domnělé schopnosti létat, smlouva s temnými silami, často spojená s bizarním sexuálním chováním, představy blízké halucinacím, náboženské bludy apod. Je zároveň velmi těžké rozlišit, co se skutečně týkalo jednotlivě toho kterého fenoménu a co je pouze legendární interpretace. Téma čarodějnictví se také vždy mísí s neoprávněným užitím asociací, které dodávají tématu atraktivitu, a vlastním myšlenkovým světem autorů, kteří se snaží téma pojednat. Výrazům čarodějnictví, čaroděj a čarodějnice proto nelze systematicky přisuzovat zcela určitý obsah, nelze o nich hovořit pouze jako o psychologickém či religionistickém předmětu.

Starověký Blízký východ a Středomoří
Víra v nadpřirozeno a účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět v nejstarších civilizacích. V tomto kontextu bylo kouzlení samo o sobě eticky neutrální (kouzla mohla být dobrá i zlá). Čarodějnictví pak specificky znamenalo škodlivé užití kouzel.
Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru, a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho zákoník.
Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři. Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byly přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (náhlá úmrtí dobytka i lidí, požáry, atp.). V pramenech nacházíme i návody, jak čaroděje či čarodějnici poznat a jak se jim (pomocí zaříkávání) bránit. V některých případech kouzlo škodící při čarodějném užití lidem mohlo naopak fungovat proti čarodějům.
Mnoho zmínek o čarodějnictví obsahuje také bible, mezi jimými např. čarodějnici v Endoru (1 Sam 28), zmínka o čarodějích v Egyptě (Ex 7,11). Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně; jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt (srov. "Čarodějnici nenecháš naživu" (Ex 22,17). Hebrejské כּשׁף (kášaf, užívat čarodějnictví)'khasephah" označuje podle některých moderních lingvistů především toho, kdo zlovolně užívá zaklínání k poškozování lidí.

Čarodějnictví v křesťanské Evropě
Vztah k čarodějnictví ve středověké Evropě úzce souvisel s postojem církve. Čarodějnictví nabylo jiného významu - jakékoli praktikování magie, kouzel a kontakt s okultními silami je považován za špatný. Z tohoto pohledu pak ustupuje rozdíl mezi čarodějnictvím, magií a kouzlením, a obsahuje i předchozí pohanské praktiky, vůči kterým se církev vymezovala. Hodnocení čarodějnictví se v různých obdobích pohybovalo mezi dvěma odmítavými stanovisky:
  1. Čarodějnictví je klam a pověra, víra v čarodějnictví je nekřesťanská.
  2. Čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je třeba bojovat.
Církevní Otcové mají za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno Ježíše Krista je spolehlivou obranou proti jakémukoli čarodějnictví. Církev ve starověku čarodějnictví odmítala spíše z prvního hlediska.
V 8. století odmítal čarodějnictví při své misii v Německu svatý Bonifác jako nekřesťanské. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil trestat je smrtí. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar.
V následujících staletích se však víra v čarodějnictví znovu začala šířit. Čarodějnictví začalo být spojováno v souvislosti s rozmachem dualismu s protibožskými silami, konkrétněji se Satanem. Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský tak ve stěžejním díle Summa theologiae dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony.
Postupně převládl názor, že čarodějnictví je spojeno se službou ďábelským silám, posedlostí ďáblem, herezí a odmítáním Boha. Církev se obrátile ke druhému stanovisku, a čarodějnictví se dostalo do zájmu inkvizice.
V době pozdního středověku, v 15. století, vzniká specifická západní křesťanská pověra v čarodějnictví; křesťanský Východ fenomén čarodějnictví spojený se smlouvou s temnými silami či ďáblem nezná. Obraz takovéto čarodějnice pak představuje směsku různých představ, převzatých ze starších obrazů, mezi které patří smlouva s ďáblem, škodící magie, reje čarodějnic, škodlivá kouzla vyvolávájící nepřízeň počasí, nemoci a smrt lidí či zvířat, ovládání lidi, létání apod. Čarodějnice a čarodějové jsou identifikováni jako kněžky a kněží (služebníci) Satana, předpokládá se, že mu slouží na "černých mších" apod., a magické síly jsou odměnou za tuto službu. Z toho vyplývá také jejich domnělá spojitost s posedlostí, nadlidskými schopnostmi, které díky démonům čarodějnice nabývá, pohlavním styku s démony atd. Utříděnou syntézou těchto představ je slavná kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1487), která se přes přímé odmítnutí knihy církví stala velmi populární a podněcovala představy o čarodějnicích po několik staletí. Čarodějnictví také bylo díky této knize stále více ztotožňováno se světem žen.
Hony na čarodějnice
Od pozdního středověku až do 18. století tak v Evropě dochází k silnému boji proti čarodějnictví, který přerostl v tzv. čarodějnické procesy. Trest za čarodějnictví byl většinou smrt, trest smrti byl vykonáván na základě místních poměrů, většinou se jednalo o smrt určenou kacířům (upalování, kamenování). Největší pronásledování čarodějnic nastalo v Evropě v 17. století, s nástupem osvícenství se od pronásledování čarodejnic upustilo (k poslední popravě došlo roku 1792 ve Švýcarsku).
Praxe
Víra v čarodějnictví obsahuje víru, že existují způsoby, kterými lze ovládat druhé lidi; mezi základní takové možnosti patří následující:
  1. výroba předmětu symbolizujícího danou osobu a jeho ovládání (ne vždy musí tento předmět něco společného s ovládanou osobou);
  2. nekromantika čili využívání mrtvých;
  3. zaříkávání;
  4. lektvary.
Užitím některého z uvedených postupů či jejich kombinací mág získává zvláštní schopnosti, může měnit podobu a získávat moc nad svými nepřáteli. Další charakteristiky mágů jsou ovlivněny místními tradicemi (např. létání na koštěti), náboženstvím a obavami lidí. U čarodejnic se většinou předpokládal neobvykle dlouhý život, nikdy ne nesmrtelnost. Čarodejnice často sloužily temným silám (např. ďábel), jindy jejich chování bylo motivováno vlastním prospěchem.
Čarodějnictví v moderní době
Pojem čarodějnice či čarodějnictví lze dnes rozdělit do čtyř skupin:
  1. příslušnice náboženství Wicca, kultovního společenství se vztahem k mytologickým představám a k rituálu Velké bohyně a Rohatého boha;
  2. okultní čarodějnické společenství, v němž jsou ženy podřízeny mužům-mágům;
  3. ženy, které veřejně či tajně nabízejí určitý "sortiment" služeb (vykládání z karet, jasnovidectví, bylinkářství, zaříkávání apod.);
  4. ženy ovlivněné feminismem, které v duchovní souvislosti s dávným čarodějnictvím vyžadují své právo na sebeurčení vlastního života a víry; tento kult většinou lpí na základních prvcích (voda, oheň, vzduch a země) a na spolupráci s určitými energiemi (velmi blízké přírodnímu náboženství).
Čarodějnické kulty
Existují i novodobé čarodějnické kulty, např. wicca. Moderní čarodějnické spolky považují čarodějnictví za nejstarší pranáboženství - kult Velké bohyně stvořitelky. Hlavními znaky jsou smysl pro harmonii, soužití s přírodou, cit pro přírodu a živly. Čarodějnice většinou uctívají Boha (dříve lovu) i Bohyni (dříve plodnosti), případně Bohyni samotnou.
Novodobé čarodějnické kroužky (coveny) jsou vytvářeny na způsob buněk; mají zpravidla až 13 členů. Kroužky stejně jako jednotlivé čarodějnice mají ve vykonávání svých rituálů, zpěvů a zaříkávání autonomii a svobodu. Přijetí do čarodějného kruhu nastává skrze iniciaci (zasvěcování). Kroužky jsou vedeny kněžkou a knězem s rovnocenným postavením. Kněžka ani kněz nejsou vedoucí ve smyslu "big boss", jejich úkol je spíše usměrňovat energii při rituálech.
Čarodějnický kalendář má 12-13 měsíců se svátky jako rovnodennosti, slunovraty, čtvrtletní slavnosti (těchto osm svátků se někdy označuje jako sabaty), úplňky, ferálie, luperkálie a pod. Nejvyšší zákon čarodějnické magie zní: "Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí." To mimo jiné znamená, že čarodějka nesmí ovlivňovat něčí svobodnou vůli, tj. nevyvolává u konkrétního člověka lásku a pod. Některé jednotlivé rádoby čarodějnice nabízejí prostřednictvím novinové inzerce své služby za honorář - k nim patří mj. číselná loterie, věštění z křišťálové koule, horoskopy, dohazování a zbavování se partnera na dálku magickými praktikami.

Co není čarodějnictví
Známý postup propichování panenek nepatří mezi praktiky čarodějnictví, ale woodoo.
Uctívání Satana (Ďábla) patří do satanismu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiqi Kiqi | Web | 3. července 2009 v 21:54 | Reagovat

Čarodějnice, čarodějka...mám k tomu docela blízko...s některými věcmi z článku souhlasím, s některými ne...ale to už je zase pohled "nezasvěcených"... :D

2 K. K. | Web | 4. srpna 2013 v 19:20 | Reagovat

"Čarodějnice v moderní době" - ehm, mám takový pocit, že se neřadím ani do jedné z těchto 4 charakteristik. Nejsem feministicky ovlivněna (ani feministka - spíš ani neznám definici toho slova), nenáležím k Wicca, nejsem v žádné skupině (ani ničem jiném) a nejsem v žádném případě podřízena mužům - v žádné sektě, tam byste mě nedostali. A třetí bod: Nepotřebuji někomu nabízet ani poskytovat služby vykládání karet, věštění z křišťálové koule, která je beztak většinou ze skla a podobné věci. Jsem žena (dívka?), která si hledá vlastní cestu a vlastní směr. Možná se nechávám inspirovat Wiccou, ale na své cestě se nehodlám ubírat směrem tohoto náboženství. Chci se učit a naučit, a pak předat, co jsem se naučila svým dětem, nebo jen pochopit a chápat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
spirit-mystery

Prosím dodržujte pravidla blogu
Marry Anne & Lady Rose
--------------------------